Křest sbírky Michala Grace - Obecní Ampliony

Name: Křest sbírky Michala Grace - Obecní Ampliony
Start: 2026-02-12T18:00:00+01:00
Location: Kulturní centrum Provoz

Schedule

Thu, 12 Feb, 2026 at 06:00 pm

UTC+01:00

Location

Kulturní centrum Provoz | Ostrava, MO

Anotace:
Deníkový záznam 3. 1. 2025, zamyšlení v pustějovském hostinci.
Ocitli jsme se na prahu konce vesnické éry? Uzavíráme kapitolu, v níž lze ještě najít nepřerušenou linii venkovského způsobu života? Máme před sebou poslední obrazy babiček v tradičních krojových šátcích, které ještě pamatují ten starý surový zemědělský život?
Jako dítě jsem sledoval stařečka, jak seká kosou lukavickou louku. Obdivoval jsem tu dokonalou souhru člověka a nástroje, bylo to jako nádherný tanec a zároveň tak samozřejmé jako chůze. Tradiční postupy však postupně mizely. Po válce si venkov prošel kolektivizací, ruční práci nahradila mechanizace. Vznikla zemědělská družstva, meze byly rozorány, z polí se drenážemi odvedla voda. Stará generace rolníků jen nemohoucně přihlížela. Vesnice se proměnila v socialistickou obec, v polích vyrostla mohutná betonová obilná sila. Typický ráz lidových zemědělských stavení jsme udusili strohými hranatými bytovkami, štukatérská výzdoba působila zpátečnicky, nepatřičně připomínala buržoazii a ztratila význam. Nové stavby byly účelové, bez vazby na krajinu, bez sentimentu. Ale lidé zůstali generačně stále blíž svým předkům, tradičním hospodářům a lidová mentalita přetrvávala.
Po čtyřiceti letech socialistického pokroku nám zbyly zanedbané obce, kterými ale stále procházela hranice oddělující člověka městského a venkovského. S rozmachem aglomerací a digitálních technologií se však neustále hranice smazává a rozmělňuje, živé stopy se mísí v trojčlence časů předválečných, socialistických a postkomunistických. Vznikl jedinečný genius loci, který můžeme zachytit a zaznamenat. Je tu něco surového a ryzího. Jako vejce zašpiněné kuřinci, nádvoří zčernalé šlamem, jako traktorista na návsi, při poslechu obecního rozhlasu. Všude kolem vůně sena a hnoje.
Tomuto historickému vývoji vděčíme za vznik pitoreskních scenerií obcí, které dokážou smísit středověkou tajemnou hradbu s osamělým osmipatrovým panelákem, pod nímž se pasou ovce a parkují kombajny.
Čím více se silnice zužuje a zarůstá alejemi, tím je větší šance, že člověk dojede do obce, která ještě není tak vtlačená do civilizace. U výčepu tisknu ruku muži, jehož prsty byly tak drsné a hrubé, že by nebyly schopny obsluhovat chytrý telefon. Ty ruce obdělávaly šedesát let zdejší krajinu.
Jak vysvětlit to spojení, které mě v pochmurných studených dnech vyhání do polí a obecních samot, případně k osamělému střetnutí v bezhlasé vesnické hospodě, ze které opadává omítka, a v níž se sedí na obstarožních židlích z bývalého kulturního střediska a kde v rohu dřepí zarostlý jézéďák v modrákách a klopí do sebe rum za rumem.
Je tu něco štreitovského a vavrouškovského, něco surového a skutečného jako zablácená brambora. Je tu jakási zemitost a nenásilné vnímání prostoru, vyvstávají tu síly, které motykami ryjí do země.
O čem že to vlastně nesu zprávu?